Navíc ... vyléčila se mi kyčel. Nebo jsem ji "přeběhala". Nevím. Každopádně ... můžu běhat a i spát. A teď už snad i psát :)
Nepřišly ale jen pozitivní změny. Začátkem listopadu se nešťastnou náhodou zabil v Alpách můj velký kamarád. Běžecký parťák, zakladatel mého fanklubu, jak o sobě říkal :))) a velká sportovní duše. Kamarád do nepohody. Kamarád, který se mě ještě 3 dny před onou nešťastnou událostí snažil povzbudit v mém běhání. Kamarád, co byl přihlášen letos na maraton ve Vídni, který si už nezaběhne ... Hodně mě to vzalo a když nad tím teď přemýšlím, tak možná toto je tím pravým důvodem mé psací přestávky. Nechtělo se mi o tom psát a nepsát o tom nejde, protože mě to hodně ovlivnilo. Když vezmu jen to moje pobíhání, tak jsem se místo Vladka zaregistrovala na ten Vídeňský maraton. Oprášila nějaký ten tréninkový rozpis a dala svému běhání zase nějaký řád, cíl, směr. Ačkoliv jsem se už proběhala k oné krásné větě Johna Lennona "Největším vítězstvím je nepotřebovat žádné vítězství.", tak tento maraton bude pro mě mít jiný rozměr a chci jej absolvovat se ctí.
Zároveň je to jediný závod, který mám zatím v plánu. Mé plány po maratonu jsou pak dosti obšírné. Jsou hlavně o cestování a trekování a užívání si pohybu i při jiných sportech a s přáteli ... Asi o tom budu i psát, protože psát je jak jsem zjistila mojí další potřebou :)
