pátek 22. ledna 2016

Příběh o ztracené běžkyni

Byla jedna slečna ... říkejme jí třeba Katka ... a ta přišla na sraz patnáctikilometrového výběhu. O jejích běžeckých schopnostech jsme toho moc nevěděli, nicméně už na prvním kilometru bylo jasné, že tempo se skupinou neudrží. Jelikož jsem se už předem ujala pozice posledního, aneb jak říkávám - sběrače mrtvol, tak jsme se ještě s jedním z běžců ... říkejme mu Tomáš ... rozhodli milou Katku v jejím snažení podpořit.
Protože venku mrzlo až praštělo a my toho na sobě moc neměli, za tempa nad 7 min/km nám byla za chvíli dost zima. A tak jsme odbíhali dopředu a zase se pro Katku vraceli. Ukázalo se, že Katka okolí vůbec nezná, nikdy tu nebyla a předem avizovanou mapku okruhu si neprostudovala. Nicméně měla čelovku (vybíhalo se ve 14:30), svačinu, gely, nabitý mobil i alu folii. Už to mi mělo naznačit, že se chystá na dlouhý výlet.

Tady mi ještě bylo hej a dovolila jsem si takto focením plýtvat baterii :)

Musím říct, že když jsme se ledovým korýtkem vydrápali s Tomášem na vrchol Baba, vůbec se nám nechtělo zpět Katce naproti. Ale nahoře bychom beztak zmrzli. Když se s námi na vrchol tedy vydrápala i Katka, sdělila nám, že přemýšlí, že to celé zabalí. Tady byl ještě čas. Z nabízených možností si vybrala pokračovat ve směru našeho okruhu, seběhnout dva kilometry po zelené značce do obce Jinačovice a odtud mi měla poslat zprávu, že je v teple hospody nebo autobusu.
Místo zprávy mi po nějaké době zvoní telefon.
 "Kde je ta odbočka na cyklostezku, kterou mám běžet?" ptá se Katka. Snažím se jí to trochu rozmluvit, přece jen je teprve v polovině, v lese se rychle stmívá a my s Tomášem čelovky nemáme. Nicméně Katka pokračuje dál. Nám se ale už vůbec nechtělo vracet zpět do Jinačovic.

Při odbočce z cyklostezky jsme s Tomem vytvořili  na zemi dvě obří šipky. Já ji vyškrábala do sněhu, Tomáš ji udělal z větví. Volám Katce. "Až proběhneš okolo vodárny, dívej se na zem. Jsou tam dvě šipky a ve výšce očí zelená cedulka "BABA". Tak na tomto rozcestí se dáš nahoru doleva do kopce." Věděli jsme, že na vršku toho kopce už je pole a rozhled do krajiny a hlavně na medlánecké letiště což je už skoro cíl cesty a na tom poli jsme měli v úmyslu kroužit a čekat, až se objeví Katka. Místo toho telefonát.
"Já jsem asi blbě. Jdu cestou do kopce a nejsou na ní stopy."
"A odbočila jsi u těch šipek?"
"Asi ne" a smích v telefonu.
Odbočila prý někde u klád. Nevím, kde jsou klády. Instrukce zněla jasně - odbočit u šipek a cedule. Otáčíme se tedy a běžíme zpět z kopce dolů. Mezitím mi zvoní znovu telefon.
"Jsem na modré značce a šlapu do kopce. Asi na tu Babu."
Celý přírodní park Baba máme s Tomem proběhaný. Stáčíme to tedy na modrou značku a běžíme Katce dolů naproti. Jenže Katka nikde. Už pomalu přestáváme vidět na cestu, slunce zachází za horizont. Doběhli jsme až úplně pod kopec. Volám Katce.
"Kde jsi?"
"Na nějaké cestě. Asi na té modré".
Tomáš sundává rukavice, hvízdá na dva prsty, ale Katka nic neslyší. V tu chvíli si začínám uvědomovat, že je asi zle. Zahřívám telefon na těle, aby mi ho mráz nevypnul, v předtuše, že ho budu ještě dnes potřebovat. Běžíme nahoru po modré. Na každém rozcestí děláme šipky ve směru ´domů´.

Když jsme u závory na onom poli, na kterém jsme mysleli, že se s Katkou potkáme, opět jí volám s obligátní otázkou.
"Kde jsi? Jsi ještě na té modré?"
"Ne, z té už jsem před nějakým časem sešla. Ale jsem na nějaké cestě" a smích. Mám za to, že smích je zástěrka paniky, ale v tuto chvíli už mě dost rozčiluje.
"Je ta cesta značená?"
"Asi ne. Běžte zpátky k firmě, já jdu podle GPS, nějak se odtud dostanu".
"Co to znamená ´jdu podle GPS´?" ptám se.
"No mám puštěnej Runtastic".
"Tak mi prosím řekni, poblíž jaké turistické značky, barvy, je ta cesta, po které jdeš".
"Já tu nemám barvy".
"Aha a máš tam alespoň vidět obydlí? Kde jsou obce, letiště a tak?" už nevím, čeho bych se chytla.
"Ne, to tu není" A opět smích.

Pořád nemohu rozeznat, jestli je to smích křečovitý, nebo jestli to má ta holka vážně tak na háku. My jsme to s Tomem na háku rozhodně neměli. Byla nám tím věčným postáváním dost zima a věděli jsme, jaké množství cest je na Babě. Rychle se rozhodujeme co dál. Venku už jsou poslední zbytky světla. Doběhnout do firmy pro desítku kolegů, co to tu dobře znají a pročesat to? Nebudeme mít asi tolik čelovek. Běžet se obléci a zachránit tak alespoň sebe? Zavolat někoho ať s autem přijede co nejblíž k nám? Hlavou se nám honí otázky a my spolehlivě tuhneme. Volám zpátky. Chci, aby nám poslala souřadnice. To prý neumí. Chci aby se vrátila na tu modrou značku. Už nevidí stopy. Chci nějaký identifikační bod. Nemá, jde dál po té cestě. Začíná se mě zmocňovat panika. Mám obavu, že Katka krouží v kruhu. Že se jí vybije telefon. Napadají mě i zcela sobecké myšlenky - ten výběh je naše firemní interní neoficiální kvalifikace na jarní půlmaraton. Vše to organizuju přes firemní nástroje. Dochází mi, že i když je to zcela dobrovolné, na vlastní nebezpečí, jsem (a zároveň firma) asi za ty lidi zodpovědná. V tu chvíli úplně rozumím Liboru Uhrovi, když v podstatě v podobné situaci během druhé noci závodu kvůli podobnému nešťastníkovi zastavil první ročník B7 a nechal svézt všechny zbylé závodníky z lesa zpět do civilizace. Tehdy jsem to brala jako možná zbytečnou hysterii. Nicméně jeho památečnou větu "netušil jsem, že lidi přijedou do Beskyd umřít" mohu aplikovat na svoji momentální situaci.

Zvoní mi telefon. "Hele, jsem u nějaké ohrady". Hmm... na Babě jsou tři ohrady, docela veliké a dost daleko od sebe. Moc nám tím nepomohla. V tom telefon Katce chcípnul nebo ho típla.
Snažíme se popobíhat, ale po západu slunce je už hodně stupňů pod nulou. Dotykáč už odmítá reagovat na zmrzlé prsty. Volám domů muži ať přijede na letiště s teplým oblečením. Na toto nestačíme sami. V tom mi zvoní telefon. Sláva, tak ještě se jí nevybil.
"Jsem u té závory na pole a vidím vaše šipky" stále stejný, jakoby bezstarostný tón.
"Bezva. Tak se zabal do folie, cvič na místě a počkej tam. Víme přesně kde jsi, do deseti minut jsme u tebe. Hlavně nikam nechoď!"
Hurá sláva hurá sláva, běžíme jak o závod, cítím strašnou úlevu a únavu.
Samozřejmě tam ale nečekala. Aniž by věděla kde je, jakou z těch 3 cest co vedou dolů do civilizace se má vydat, běžela po poli. Naštěstí to tentokrát trefila dobře. Nařídila jsem si, že nemá teď cenu nadávat. Shledání proběhlo tedy s úsměvem, který Katku neopustil po celou dobu, co jsme byly v kontaktu. Je na ní ale vidět, že toho má dost. Ačkoliv už cestu osvětluje letiště, pobíhají tu běžci s čelovkama a v dálce září město, nechat ji běžet samotnou, si netroufám. S drkotajícími zuby ji doprovázíme k poslední odbočce, teď už to jde jen rovně, na konečnou tramvaje. Běžím domů a přemýšlím kdo co udělal špatně. Až u domu dostávám SMS "Už su v šalině, moc díky za pomoc".


Jestli jste dočetli až sem, tak mě vážně zajímá váš názor. Jak byste se třeba zachovali vy nebo co si o tom všem myslíte.

15 komentářů:

  1. Predpokladam, ze Katka se na ten pulmaraton nekvalifikovala? Ne ale vazne, hruza me jima pri predstave nahanet nekoho takhle po lesich. Hlavne ze to, diky vam, dobre dopadlo!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jenže toť otázka ... my jsme v tom jejím zachraňování prakticky v ničem nepomohli. Jedině tak vybít baterku v mobilu. Ona stejně neposlouchala naše instrukce a do civilizace se nakonec dostala bez naší pomoci.

      Vymazat
  2. Ja bych se asi pominul:). Z podobnych duvodu s cizimi a neznamymi lidmi nechodim na delsi vybeh.. Clovek se vzdy (pravem) citi odpovedny za to, co provadi.. protoze vybehnul s nima, tak citim, ze je musim vratit do civilizace - na MHD - vratit.
    BRR. Uplne jsem to z toho zapisku citil. Tu silenou bezmoc..
    To je na panaka a asi ne jednoho:).. A pouceni.. uz nikdy, nikdy..:)
    MSF! 12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Panáček byl, ne jeden :) To je těžký, protože já zase nechci zapomenout na to, jaký to je být na začátku. Mám radost když jsem u zrodu novýho běžce, když mu pomůžu něco překonat a tak ... Ale je fakt, že tento model kolektivních výběhů, v náročným terénu a podmínkách, kam se mohou přijít hecnout nováčci, není asi ideální. Do toho už nejdu.

      Vymazat
    2. No myslel jsem to podobne.Take vidim neustale svoje "zacatky":), o tom zadna, tak se snazim pomoci a povzbudit... Ale na narocnejsi akce do (neznameho) terenu, clovek bere vetsinou jen proverene zname a kamarady. Mam sice svoje varovne pribehy, ale tvuj pribeh je silne memento!
      Uff.. No hlavne, ze to dobre dopadlo! MSF! 12:)

      Vymazat
  3. Zapnúť dáta v telefóne, prihlásiť workout a skontrolovať na webe kam to dobehla :). Tak ja si teda tú trasu poriadne naštudujem. Minulý rok sme bežali tiež naslepo :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Trasu si prostuduj. Ale Emile, ty běháš tempem, při kterém není pochyb, že poběžíš ve skupince. A tak je ten kolektivní výběh míněn. Neměl by to být individuální pokus o zdolání 15km stylem ukazujte mi cestu.

      Vymazat
    2. Možná to Katka pojala jako přípravu na Pražskou stovku. :-D

      Vymazat
  4. Koukám, že mi byl smazán příspěvek. To aby se blbka neurazila?

    Jako chápu, že v rámci nějaké firemní pohody byla kritika smazána, ale když se ptám na názor, musím počítat s tím, že tu bude zveřejněn. Nebo aspoň vysvětlení mailem nebo přes FB by bylo slušné...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Davide, chtěla jsem smazat svůj komentář ke Tvému komentáři, ale nešlo to bez výmazu celého vlákna. Takže se moc omlouvám. Chtěla jsem zabránit misinterpretování mého komentáře a potažmo článku. Ale zase jsem poučná, že už to neudělám :)

      Vymazat
  5. Přidám svůj jako obvykle netolerantní, nesluníčkový názor. Mít kapsu a v ní rybičku, při čtení by se mi stoprocentně otevřela. Tohle je totiž koncentrát odvrácené strany převládajícího trendu, kdy jsou všichni hromadně přesvědčování, ze stačí chtít a doběhnou i na měsíc, na co postupně a trpělivě trénovat, to zvládnete! Hlavně si pořiďte špičkové vybavení, co na tom, ze to odchodíte, to přeci není žádná hanba, hlavní je se snažit. Prďte na to, že v důsledku budete nebezpeční sobě i ostatním... To jsou ty extrémně benevolentní limity a kampaně, které vsugerovávají lidem, ze se stačí zvednout z gauče a jsou pány (bežeckého) světa. Běžecký boom přeje nadšení, podpoře, (virtuální) sounáležitosti a (opět virtuální) komunitě. A nějak se v něm zapomíná na pokoru. Na tvrdou dřinu, která za výkony je. Na ty hodiny a hodiny venku, na ty stovky a tisíce spolykaných kilometrů. Na to, že to není "jen" půlmaraton (maraton, a vlastně ani desítka). "Katka" se prokázala jako obzvláště rezistentní tvor, hanbou bych se propadla, dostat se do její situace... Před tebou smekám, solidarita je krásná vlastnost a je třeba ji pěstovat. Je dobře, že aspoň někdo se ten den nezachoval jako sobecký pako.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jojo. Připomíná mi to můj příspěvek na nějakou diskuzi pod horským maratonem, na který se začala hecovat a hlásit skupina děvčat, co začaly teprve před pár dny běhat (po parku) a že ten horský maraton jako společně dají ... Tak jsem tam jen napsala, že sice jsou to české hory, ale i tady v našich horách se může rychle změnit počasí a terén a že bych to rozhodně nepodceňovala ... no co jsem si vysloužila za komentáře ... Přesně jak píšeš. Běžecký boom je bezva, ale generuje i "mistry světa", bez pokory k běhu a přírodě samotné.

      Vymazat
  6. Tak to je hodně drsný příběh. Vůbec ti ho nezávidím. Kdyby byla Katka malá holka, tak by dostala na zadek, takhle je to asi neřešitelné. Největší problém vidím v tom, že Katka si nenechala poradit, nedělala co ji ostatní radili, neměla pokoru a nedomýšlela důsledky. Katka se chovala jako blbka. Tentokrát vše dobře dopadlo, tak těžko říct, jestli se Katka pro příště poučí. Ty s Tomem jste to zvládli výborně, nenechali jste ji v tom, i když jste 100x mohli. Poučení pro tebe? Lidem , to nestačí říkat 2x, musí se to říkat 10x a i když jako organizátor budeš vypadat jako pako, tak to musíš pořád říkat znova a znova, pořád dokola. No a čelovku brát i na ranní běhy, to bych viděl jako poučení č. 2 :)
    Mm

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Těch poučení je tam spousta. Probrala jsem si to ze všech stran ... Byla bych nesmírně ráda, kdyby se poučila i druhá strana :) Ale k tomu je právě potřeba i ta přirozená pokora.

      Vymazat
  7. Božato mojo!
    A ty záda máš taky z tohoto setkání?
    Vyzdravuj, ať Ti to zase brzy rychlo běhá!

    OdpovědětVymazat