pondělí 29. prosince 2014

Lesní přípitek

Na zimním výběhu jsme byly s Martinou už dlouho domluvené, ale čekaly jsme, až bude opravdu zima :) Konečně les pokryl bílý poprašek, teplota klesla pod nulu. Martina přijede za mnou do Brna vlakem, poběžíme do Kuřimi a já se zase vlakem dovezu zpět.
Ráno - píp - upozornění: dnes má narozeniny Martina ...
A ona mi nic neřekla, vopice. Na rychlo přelívám do malé petky víno, balím do batůžku 2 termohrnky ... to aby nám v té zimě nezmrzlo! ;-) a utíkám čekat k vlaku. Čekání se nekonalo, přibíhám tak tak a rovnou se tedy pouštíme na stezku. Chvíli kolem domků a pak už do lesa.


Krásně to křupe po čerstvém prašanu, chvílemi vykukuje mezi stromy sluníčko a nám se tváře červenají, jak dvě jablíčka. A to jsme ještě nepily! Martina - tajnůstkářka - se mezi řečí prokecla, že má narozeniny a já - herečka - dělám, že jsem nic neslyšela.
Přibíháme k zamrzlému rybníčku, který stojí za fotku.
Já: "nenapijeme se?"
M: "ty máš pití?"
Já: "si piš, že mám pití" a už lovím a podávám Marti hrníček.
M: "až tak, jo?"
Já: "až tak ... všechno nejlepší!!!"


Rulandské se po pěti kilometrech natřepalo do šáňa. A už to klopíme. Ještě foto a mažeme dál. V bříšku to krásně zahřálo, ale nohy jaksi ztuhly. Navíc se nám za každou zatáčkou chtělo na záchod. Ovíněné se kocháme výhledy. Věřím, že bychom se kochaly i bez vína, ale dnes to bylo jaksi hezčí :)


V Kuřimi na nádraží vytahuji teplou bundu, kterou jsem si nacpala do batůžku, aby to necinkalo a ujíždím zpátky domů. Zase jeden z výběhů, na který budu ráda vzpomínat.

sobota 25. října 2014

A tak je to rok co rok ...

Historie se opakuje. Respektive opakuje se můj běžecký rok.
Zima - naběhávám si kilometry, mráz mě nezastaví, užívám si každý výběh, jsem natěšená na jaro, připadne mi, že zvládnu úplně všechno, registruju se na kde co, píšu blog, zapisuju každý prd ... teda pardon kilometr, schod, přeskok...
Jaro - rozběhávám si různé poháry, Salomon Trail Running cup, Triexpert cup, Kuřimská běžecká liga, zúročuji zimní přípravu, docela se mi daří, mám radost, potkávám se s kamarády, pořád všechno zapisuju, těším se ze sluníčka, těším se na všechny další výběhy, závody a můj podzimní kalendář se plní závody ....
Léto - ať je to dovolená, nebo vedro, nebo moje potřeba trávit čas s rodinou, potřeba dělat i jiné sporty, prázdniny a chození po horách, nebo jako letos dokončení pracovního projektu - prostě neběhám. Nepíšu kilometry, nepíšu blog, užívám si jiných věcí, než je běh.
Podzim - z kalendáře na mě vykukují závody různých výhružných jmen, zavírám oči před všemi těmi maratony a masakry, nechápu, jak jsem se mohla zase přihlásit když vím, že v létě prostě neběhám, přepisuji registrace, klopím uši a zlehka se dostávám do tempa, těším se na zimu, kdy si budu jen tak běhat ....
A tak je to rok co rok, pořád dokola. Má to tedy smysl, závodit? Teď je podzim, takže si říkám, že nemá. Nemám chuť se někde honit na čas ... ale budu takto mluvit někdy v únoru? :)

Letos to nebylo moc jinak. Můj poslední zápis na tomto blogu je z konce června. Natěšená ze závodu, stupně vítězů, sluníčko ... Pak ale přišlo léto a při životě, tedy při běhu, mě držel jen Triexpert cup, který se v Brně běhá každou (!) středu. V mém případě letos často můj jediný výběh v týdnu. Urvala jsem se na něj i během závěrečné fáze pracovního projektu, který mi sebral 12-16 hodin denně po celé léto. Neměla jsem letos dovolenou, neměla jsem prázdniny, krom středy jsem skoro neběhala. Nepsala jsem zápisky na blog, stihla jsem jen občas tak tak napsat středeční  reporty z Triexpert cupu na Bezvabeh.cz.


Přišel podzim a s ním služební cesta do USA. Pro cenu. Za moji píli a úspěšný projekt mě totiž ocenili pracovníkem roku :) Po příletu konečně dovolená s rodinou ... suma sumárum měsíc a půl mimo domov, mimo běhání. Start na Vokolopriglu jsem prodala, Brněnský Masakr odregistrovala ... pohár za Triexpert cup mi šel převzít kamarád.


Venku se ochladilo, zima za dveřmi a já začínám znovu. Začátek dalšího běžeckého cyklu. Těším se. Vím, že prvních pár výběhů to bude bolet, ale já se strašně moc těším, až si budu jen tak běhat tichem lesa, od pusy se mi bude kouřit a pod nohama to bude šustit a křupat. Těším se, až budu doma s hrnkem čaje hodiny rozmrzat a večer koukat do mapy, kam že to vyběhnu zítra ....

neděle 29. června 2014

Pražský city trail aneb honička po schodech

Hned jak jsem prvně viděla upoutávku na pražský citytrail, bylo mi jasné, že toto bude něco pro mě. Pak se ale ukázalo, že by to byl čtvrtý závod v jednom týdnu, navíc den před maratonem a pustila jsem ho při nejmenším na rok z hlavy. Pak mi ale prázdniny trochu zamíchaly plány a nakonec jsem se přihlásila. Byl to sice třetí závod v týdnu, ale 12 kilásků nějak dám.


O co byl ale tenhle trailík kratší, o to byl náročnější. Pořadatelům se opravdu podařilo najít v parku a zahradách kolem Petřína pěšinky, seběhy a výběhy, abychom si připadali jako v lesním terénu. Tady to bylo navíc okořeněné o schody. Nejvíc práce mi daly prudké seběhy po startu, kde bylo hodně těsno. Pak seběhy schodů, když každý byl jinak dlouhý. Pak výběh schodů, kde jsem přes kšilt neviděla, kde to vůbec končí. S jazykem na vestě jsem lítala pořád nahoru a dolů a na avizované úchvatné výhledy jsem se musela vyloženě donutit podívat. A to pouze v prvním kole. Jinak jsem musela koukat hlavně pod nohy, abych neskončila jako jeden nebožák, který stále ve snaze někoho předběhnout a vybírat co nejrychleji prudké zatáčky, končil mimo cestu. Říkala jsem si, jak dlouho ho to bude bavit, než se přizabije. Nakonec ho to asi dost vyčerpalo, protože doběhl nějakých 12 minut po mě. Naštěstí živý.

Tady na fotce to nejsem já (bohužel, protože já tuto pasáž šla), ale jen ukázka, že to strmé a v terénu, opravdu bylo :) 
Foto: Salomon Trail Running Cup (ofic.)

Na konci prvního kola jsem horko těžko v jednom kopci předběhla paní v červeném triku, která mi přišla, že by mohla být ve stejné kategorii jako já. To mě samozřejmě nakoplo, takže jsem do druhého kola vbíhala s tím, že půjdu co to dá. Na ohlížení se nebyl čas a prostor, ale až do posledního kopce, který se pak táhl 2 km do cíle, jsem periferním viděním v zatáčkách žádné červené triko neviděla. Ale pak tam najednou bylo a pěkně mě vydráždilo. Stal se ze mě býk, co utíká před červeným praporkem. Zatla jsem se a nechtěla se nechat předběhnout. Takový kousnutí se, mě nepotkává tak často. Většinou se peru s trasou, se sebou, ale když mě soupeř předbíhá a mně už to prostě rychleji nejde, řeknu si, že je zkrátka lepší a dál se s ním nehoním. Teď mi ale bylo líto nechat se před cílem předběhnout, navíc když jsem před sebou moc ženských neviděla. A tak jsem stoupala, supěla, funěla, hekala, i nahlas a bylo mi to jedno, xicht totálně sešklebenej a bylo mi to jedno... Do cíle jsem přiběhla o 4 sekundy dřív, než můj toreador a zaplavila mě vlna štěstí. Paní jsem poblahopřála a poděkovala za skvělý závod. Doběhly jsme celkově na 9. a 10. místě v ženách, já 2. v kategorii a paní taky 2. v kategorii :) Kdybych věděla, že běží za jinou kategorii, tak bych se tak nehnala :D



 Na tomto závodě se ale vyplatilo pohnout kostrou, protože udělátko na pití na ruku od Salomonu už chci delší dobu, ale vždycky mě odradí ta tisícovka. Buff se hodí vždycky a koláč byl vynikající :)


 Po závodě jsme se šli ještě "vyklusat" na bruslích na cyklostezku do Tróji. Krásný sobotní výlet ...  a mně už zase plně pohltily prázdniny :)


sobota 7. června 2014

Třícítka na Králičák ve třiceti

Ne letech, ale stupních! To byl zase nápad, zaregistrovat se týden po padesátce na třicítku ... Ale když ona ta trasa a ta příroda je tam tak krásná! Jen oproti minulému týdnu se výrazně oteplilo a protože se startovalo v 11 dopoledne, dalo se tušit, že to bude makačka. Ale tak nejsme letci na lyžích ... počasí mají všichni závodníci stejné :)

Na startu nás vítal Aleš Valenta, který stále opakoval, že závod má 30,6 km a že nemáme odhazovat odpadky a že budou 3 občerstvovačky a že až na vrchol Králičáku nepoběžíme, protože tam právě hnízdí linduška horská. Takovej malej pták a dělají se kvůli tomu takový obštrukce, mrzelo mě prvně. Na trati jsem pak byla milé lindušce vděčná, jak krásné místo si k hnízdění vybrala.

Po startu se asi 10 km stále stoupalo. Sice po široké rovné cestě, takže to bylo běhatelné, ale taky po sluníčku. Zato byly výhledy :)  Pití teplé vody nebylo nic moc, ale ještě že jsem ji měla. Na první občerstvovačce se totiž podával jen ionťák, který připomínal koupaliště much  ... prý "v potoce je čisté vody dost". Raději jsem nezvolila žádný z těchto zdrojů a pokračovala na brněnské kohoutkové vodě. Taky jsem si všimla, že se mi jaksi rozchází údaj na hodinkách s tím, co pořadatel psal sprejem po cestě. Tak o kilometr rozdíl na prvních deseti.

a jde se do terénu :)
Následovala nádherná pasáž po hřebeni. Úzká cestička, sem tam bahýnko, kořeny a kameny, prostě konečně trail, kvůli kterému jsem přijela. Baví mě riskovat na sebězích, odrážet se ze špiček kamenů a nemít to vůbec pod kontrolou. Podařilo se mi v této části předběhnout dost běžců a naštěstí jsem to ustála bez pádu. Ovšem stehýnka dostala zabrat. Jakmile se přešlo zase na rovný povrch, cítila jsem, jak mi v nich ubylo sil. Několikrát se mi připomnělo Janino heslo: síly nešetři, stejně dojdou. Jenže mně docházely nějak rychle. Ještě když jsem tuto středu běžela 11km závod v Líšni, tak se zdálo, že už jsem po padesátce ok, ale moje rezervy, kam sahám při dlouhých bězích, se evidentně ještě obnovit nestihly.

Ze závěrečných deseti kilometrů si pamatuji pouze nekonečné táhlé úseky, kdy už jsem se modlila, ať se za zatáčkou objeví kopeček a budu moct přejít do chůze. A ono nic. Asi pět kilometrů nic. A běžte pomalu, když to jde mírně z kopce ... jenže pak se konečně objevil kopeček a zase jsem nebyla spokojená. Byl až moc dlouhej :) Závěrečný seběh byl pak samá hádanka. Rozdíl mezi kilometry na hodinkách a od pořadatelů, byl už celé 2 km. Bude to teda 28 podle Garmina a 30 podle cedulí nebo nám ty 2 km dají navíc? Poběží se přímo dolů po sjezdovce? Naštěstí na obě otázky vyšla ta lepší odpověď. Cílem probíhám za 3:16, bylo to 28 km a kolena nám pořadatel zachránil traverzovou cestou. Garmin zde.

do cíle se svým souputníkem na posledních deseti kilometrech ... děkuji!! :)

Ještě rozhovor v cíli s Alešem Valentou, který nikdo neslyšel, protože jsem prý huhňala a hurá domů.

je vidět, že mám dost :) a nemůže za to Valenta :)
Super závod, krásná trať, Boží výhledy, úchvatná příroda a pro někoho i parádní puchýře. Takto to vypadá, když si ve třiceti stupních zaběhnete (skoro) třicítku v goretexových botech ... a ani nemusíte být blondýna ;-)
nejen Jaroš může dávat na blog nechutnosti :)


pondělí 2. června 2014

Hrbatice na Hrbu

Původně zamýšlený vrchol jarní sezóny se postupem času měnil na další z "tréninkových" závodů. Nevím jak to mají ostatní, ale já každým závodem trénuji na závod další :) Aneb "cesta je cíl" :) Člověk se tak méně stresuje z toho, že mu vrchol sezony třeba nevyjde. Na Hrb jsem se ale přece jen připravovala trošku zodpovědněji a přizpůsobila si posledních 6 týdnů před závodem tak, aby víceméně odpovídaly tomuto plánu na padesátku.
První ultra sezony po sérii krátkých běhů. Jela jsem do předhůří Beskyd natěšená, jak malé děcko :) Navíc s prognózou, že tam bude bahýnko a snad i během dne mělo sprchnout, prostě paráda. Nakonec od rána svítilo sluníčko, což nic nezměnilo na tom, jak moc jsem se na závod těšila. Mým cílem bylo zaběhnout si trať ke své spokojenosti a zvládnout to ve zdraví, v co nejkratším čase.

takhle se těším :)

Bájenky se tentokrát sešly v hojném počtu :)
Padesátka vystartovala v 10 hodin a hned v úvodu se běželo rychle. Snažila jsem se krotit a nechala se předbíhat davem. Někde na 3-4 kilometru se pole roztrhalo a tempo zklidnilo. Neslyšela jsem už za sebou žádné kroky. Asi jsem poslední. Však co ... jsem pomalá, ale vytrvalá ... časem někoho doženu. Občas se za mnou ale přece jen někdo objevil a předběhl mě. Někde na desátém kilometru jsme přebíhali silnici a organizátor mě povzbuzuje a volá "sedmá žena"! Cože??? proč mi toto říká? vůbec jsem to nechtěla slyšet. Co s takovou informací asi udělá můj mozek: ... zrychli, to vypadá nadějně. Naštěstí moje předsevzetí, s nikým se nehonit, zvítězilo. Dál si držím svoje tempo.

zn: krajina kochací

Na občerstvovačce probíháme kolem svatby. Kaplička na louce, romantika jak blázen. Možná ale jen pro nás běžce ... nevím, jak ten náš závod v pozadí, vnímali svatebčané :) Ale bylo to milé zpestření.
Poslední kopec před otočkou. Asi jediné místo na trati, kde bych uvítala hůlky. Docela mi pomáhá, že se tudy vlečou turisti. Motivuje mě to k rychlosti. Já přece nejsem žádný turista! :) Cestou dolů se zase naproti mě škrábe nějaký školní výlet. Děti nastavují ruce na plácnutí, jedna holčička na mě volá "vyhraj teto!" což mě tak rozesměje, že mě rázem chytne křeč do břicha. No a od té doby křečuji až do cíle. Tuhle břicho, tuhle cosi v zádech, a bedra a trapézy a játra ... běžím hrbatá, jen aby to co nejmíň bolelo. Hrbatice na Hrbu :)

hrbatice

Zpáteční cesta do cíle ubíhala rychle tak do čtyřicátého kilometru. Posledních deset jsem se zaříkávala, že už nebudu běhat. Nikdy, nic, s nikým, nikde, nikam. A jak už to tak bývá, tato nasupenost mě stále držela v tempu :) Padesátka byla nakonec skoro padesáttrojka a mně se podařilo ji zvládnout za 6:08 hodin. Zápis z Garmina zde. V cíli jsem prý ani nevypadala unaveně :)

v cíli ... jak já se umím přetvařovat :)
A ještě malá epizodka pro pobavení ... na předposlední občerstvovačce jsem si dala pivo. Po vyběhnutí to pak chvíli trvá, než se to v bříšku srovná a tak jsem čekala, kdy půjde přebytečný vzduch z bříška ven ... ohlédnu se, přede mnou, za mnou, nikde nikdo. Vpravo pastviny, vlevo keříky ... a tak to šlo hlasitě ven ... Jenže v tom keříky skončily a za nimi palouček a na paloučku asi dvacet židliček s účastníky jakéhosi kurzu, jak koukají, cože za hovádko to vyběhne zpoza keříků ... ehm .. ještě že mi viděli už jen záda :)))


čtvrtek 8. května 2014

S kardiologem za zády

Cesta do Pavlova, kde se konal závod Okolo Pálavy, byla docela napínavá. Uzavřený sjezd z dálnice se objížděl přes silnice, které se taky opravovaly. Dojeli jsme na prezentaci tak tak. Ale fronta byla ještě tak veliká, že jsem se hned uklidnila. Netrvalo mi to dlouho, protože jsem zahlédla známou tvář ... a ta tvář mi zvedla adrenalin. Můj kardiolog. Můj doktor, kterému jsem odkývala, že to se závody nepřeháním. Jenže teď mě čeká první 3 kilometry pořádný kopec a tam to s pulsem nepřehánět nejde. Mám dvě možnosti. Buď se budu držet za ním nebo mu uteču.
Ve startovním koridoru si stoupá daleko za mě. Nemám na výběr. Vybíháme a kopec, který organizátor nazývá mírným, nám dává pěkně zabrat. A to nemluvím o jeho závěrečné fázi, kterou už i organizátor nazval strmou. Přecházím chvíli do chůze, běh je momentálně míň efektivní. Konečně máme krpál za sebou, všude kolem se ozývá těžké funění, včetně mého. Po rovince pak pěkně natáhnu krok, ale začne mě píchat nad srdcem. Normálně bych zpomalila, ale dnes se mi mihlo hlavou ... vždyť je za mnou doktor, tak je to v poho. Naštěstí se dech, tep i krok brzy srovnává a užívám si krásnou lesní cestu v chládku. Vbíháme na louku pod bílými pálavskými skalami. Jak do nich praží sluníčko, je to úchvatná podívaná. A pak už jde cesta z kopce. Běžím co to dá, snažím se kochat vinicemi, ze kterých vykukují Boží muka, nedalekou vodní plochou Nových Mlýnů, je to tu nádherná krajina. Po devíti kilometrech probíhám cílem a sotva popadám dech. Čekáme s Davčem až proběhnou naši kamarádi. Dobíhá i můj doktor. Nějak se osmělím a jdu ho pozdravit. Vítá mě úsměvem a slovy "takhle nevypadá pacient". To mě neviděl rudou před pár minutami! :) Ujišťuji ho, že do kopce jsem šla, a není to lež :) Prohodili jsme ještě pár slov a mně se docela ulevilo. Dávám si těstoviny s mákem a pivo. Za 150,- startovnýho, které obsahuje i triko, docela luxus. A když k tomu připočtu výhru za 2. místo v kategorii ženy B, jsem v plusu. Holt bejt stará, se někdy vyplatí ;-)))
Záznam z Garmina zde.

vínečko, které údajně ochutnala i anglická královna :)

Měla jsem se převlíct. Takhle vypadám, jak fotbalová rozhodčí :))

neděle 4. května 2014

Cesta z města

Co dělat, když si chcete o víkendu dopřát dlouhý pohodový výběh a přitom vás čeká rodinná oslava? Na oslavu si doběhnout! A vůbec nevadí, že je kus za městem :)
Den předem jsme na cílové místo poslali tašky, děti a dary a sami si s Davčem sedli k mapě. Vesnička, kam máme doběhnout je na jižní Moravě a tam je to naštěstí samá polňačka nebo vinařská cyklostezka. Počasí se mělo rapidně zhoršit, ale byli jsme odhodlaní vyběhnout i za vichru a deště. Však na závod si taky počasí nevybíráme :)
Ráno bylo po dešti, teplota ideální a město přes svátky vylidněné. Z centra jsme se vzdalovali podél Svratky po jindy frekventované cyklostezce, která brzy přešla v příjemnou travnatou cestu.

cesta z Brna podél Svratky až do Rajhradu
Travnatá cesta se pak změnila trošku v džungli, kde jsme co chvíli vyplašili kachny, zajíce nebo srnky. Taky jsme byli po kolena mokří, bylo přece jen po dešti a v botkách nám to pěkně čvachtalo :)


co chvíli nám něco vyskočilo zpod noh :)



V Rajhradě jsme nakoukli ke klášteru, poněvadž to by byla ostuda, jen tak proběhnout kolem :)

klášter v Rajhradě
Pak už se cesty různě střídaly. Od polních přes šotolinové až po asfaltové. Probíhali jsme jednu vesničku za druhou, pobuřovali místní psy a někdy i vylekali domorodce. Tuhle se děda nemohl vynadívat a zastavil se v půli cesty s naloženým kolečkem, tam zase jeden stréc na žebříku z něj málem upad. Asi jsme moc nezapadali do místního koloritu :) Jako by sem nedorazil ten současný běžecký boom! a běžec zde byl stále za exota ;-)

mraky se honily, ale nakonec nespadla ani kapka
rovina kam oko dohlédne
čím dál od města, tím větší klid
Právě se krájel dort, když jsme doběhli do cíle. Myslím, že ten svůj dílek jsme si dneska zasloužili :)

pátek 2. května 2014

Jak jsem se v Boskovicích "naučila" dýchat

Když jsem si před pár lety stěžovala fyzioterapeutce, že mě po 15 až 20 km začne chytat křeč mezi lopatkami, zjistily jsme, že to pravděpodobně způsobuje moje špatné dýchání. Dýchala jsem do horní části plic a při zvýšené námaze si k pořádnému nádechu pomohla zdvižením ramen. Po nějaké hodince jsem si tak zadělala na bolest, která mě pak sužovala po zbytek trasy.
Učila jsem se tedy správně dýchat. Nejdříve úplně nejsprávněji a sice nosem, ale bohužel jsem ten typ, co se trochu zahřeje a hned musí smrkat. Plný nos mi většinou brání využívat tuto techniku, tak jsem se hluboké dýchání učila alespoň pusou. Nějakých pár týdnů to trvalo, než jsem si nádechy do břicha zautomatizovala.
Poté přišlo snižování tepu pomocí vědomě pomalého dýchání. Respektive mít dech pod kontrolou. Zatímco vedle mě běžci rychle oddychovali, já jsem dýchala pomalu a hluboce. Jenže takto to šlo při tréninku nebo dlouhých závodech, kde běžím volněji. Jakmile jsem běžela něco kratšího, celou dobu na hranici své maximálky, nedostávalo se mi kyslíku. Začalo mě píchat pod žebry, pod klíční kostí, v závěru jednoho půlmaratonu mi dokonce na chvíli vypnul zrak .... že to souvisí s mým pečlivě nacvičeným a zautomatizovaným pomalým dechem, jsem si nespojila. Až teď na závodech v Boskovicích. Byla jsem plná energie, nohám se chtělo běžet a plíce začaly stávkovat už na prvním kopci, na druhém kilometru. To tedy brzy, povzdechla jsem si a nechtělo se mi vůbec snižovat tempo. Přemýšlela jsem, jak přivést do těla více kyslíku a za pomocí ramen jsem se zhluboka nadechla. Jenže když nožky kmitají, tak dlouhý nádech moc praktikovat nejde. A pak mě osvítilo. Co kdybych zkusila dýchat rychleji. Nejspíš si říkáte, že to jsem teda objevila Ameriku! proč se tady tak rozepisuju nad něčím, co je naprostou samozřejmostí a přirozenou reakcí těla. Přiznávám, tak to dopadá, když má mozek stále potřebu mít věci pod kontrolou. Obyčejným zrychlením dechu jsem za chvíli mohla zrychlit i tempo. Celou cestu jsem se sama sobě smála, jak jsem pitomá, že mi to nedošlo dřív.

Jinak Běh za sedmizubým hřebenem je jednou z nejhezčích tratí, které jsem v poslední době běžela. Westernové městečko, les, údolí říčky, výživný kopeček, zámecká zahrada a navíc plno fandících diváků. Jedna starší paní na nás ze zahrádky křičela "hol-ky pohněte, hol-ky pohněte" a tak jsem se snažila neflákat :) Tepovka tomu myslím odpovídá :) Garmin zde.

prvomájové červenání :)


holky se rozhodně neflákaly :)


neděle 20. dubna 2014

Hrnem Brnem

Když jsem ještě v 9:30 ležela v posteli s černým čajem, moc to na předstartovní náladu nevypadalo. Předchozí den mi nějak nesedla rybička k obědu a tak jsem od té doby bojovala za pomoci Endiaronu a Smecty. Být to jiný závod, nikam bych nešla. Ale když přihlásíte na start půlmaratonu třicet lidí ....

letos nás bylo vidět :)
Dokonce jsem za to dostala nálepku VIP :)


Před startem se nervozita nějak rozptýlila díky všem těm kamarádům okolo, a nejen z Red Hatu. Do startovního koridoru jsme se odebrali ve veselé náladě, nicméně pražící slunko dávalo tušit, že to lehké dnes rozhodně nebude. Navíc start z kopce nahrával k přepálení tempa. A tak se taky stalo.
Vybíhaly jsme spolu s Martinou a když už my dvě přestaneme klábosit, je zle. První kilometr za 4:28, byl daleko rychlejší, než jsem potřebovala.
 
Bylo teplo.
Zpomalovalo se v davu těžko, navíc mě hnala dohoda s klukama z práce. Kdo bude pomalejší než já, přinese lahvinku na oslavu. A aby to někteří rychlíci neměli tak snadné, tak kdo z týmu "A" bude mít horší čas než 1:29:59, donese lahvinku taky. Nedej Bože, že by mě předběhla štafeta! :)
Než jsem dokončila první okruh, už proti mě běžela špička závodu. Povzbuzovala jsem naše kluky a tempo se automaticky opět zrychlilo. Zase jsem byla někde pod 5 min/km. Když k tomu přidám, že na občerstvovačkách jsem si jen vypláchla pusu, protože jsem nechtěla riskovat bojkot žaludku, nemůžu se divit, že mi nakonec těsně před cílem "došlo".  Na 19 km jsem už měla takové křeče v břiše, že jsem se nemohla nadechnout. Donutilo mě to poprvé v životě přejít na závodě (když nepočítám horské) do chůze. V tu chvíli mi bylo fuk, že mě předbíhá hromada lidí. Nechtěla jsem, aby se zopakovalo to, co už jsem jednou při závodě zažila, že neposlechnu tělo a skončím s tmou před očima. Nevím, jak dlouho jsem šla, ale naštěstí jsem se dokázala prodýchat a naskočit zpět do závodu. Závěrečný běh přes centrum města byl pak jedna velká euforie. Plno fanoušků, rodina, spousta známých tváří. Stopky se mi zastavily na čase 1:49:30, což nakonec stačilo na (pokolikáté už?) 4.místo :))) v kategorii "ženy B", kterou dokončilo 47 běžkyň. Tentokrát se ale vyhlašovali vždy nejlepší čtyři, takže na mě zbylo místečko i vedle bedny a krásná cena - třídenní pobyt v Karlově pod Pradědem pro dva.


A to nejlepší nakonec :) Naše štafeta se umístila na nádherném 2. místě a náš tým "A" na přenádherném 1. místě !!! Myslím, že nás bylo tentokrát při vyhlašování vidět i slyšet :)

Red Hat štafeta


Red Hat tým A
Výsledky jsou zde,  fotečky od Davida tady a toto je záznam z Garmina.

Jo ... a těch lahvinek ... bude nakonec 14 :)))

neděle 13. dubna 2014

Bezva Masaryk Run

Ráno trošku stresíček. Ani ne tak kvůli běhu samotnému, ale kvůli reportáži pro Bezvabeh.cz, kterou jsem o závodě měla udělat. Já jsem totiž přespříliš zodpovědná osoba a tak jsem nechtěla zadavatele zklamat :)

Než jsem ráno vyjela na autodrom, kde se závod konal, koukla jsem na teploměr, který hlásal 15 stupňů a rozhodla se pro trenýrky a triko. Na poslední chvíli jsem si naštěstí vzala ještě bundu. Musím říct, že jen málo lidí se mi dnes nedívalo na nohy. Ne pro jejich krásu ;-) ale oblečeni často v zimním, nevěřícně koukali. No jo, to jsem dnes přepískla. Na okruhu bylo totiž 9 stupňů, studenej vítr a do závodu 2 hodiny :)
Tak jsme si to alespoň s holkama zpestřovaly nácvikem na stupních vítězů :)

já, Martina a Hanka

Než se závod rozběhl, stihly jsme i zapózovat s Bájenkama :)


A až se závod rozběhl, tak už mi bylo teplo :) Kousek za startem to šlo mírně do kopečka, ale to jsem věděla, poněvadž už jsem tuto část několikrát jela na kolečkových bruslích. Ale pak už to šlo z kopce. A hoooodně dlouho z kopce. To nevěštilo nic dobrého. V tu chvíli jsem se ale kochala. Bylo super, vidět barevný had běžců, jak se táhne zatáčkami okruhu. Už tak super nebylo, vidět had běžců, jak zpomaluje a táhne se zatáčkami nahoru. No nic, zakousla jsem se a táhla taky. Průběh prvním kolem byl ve znamení lapání po dechu. I když to tak na fotce nevypadá :)

to druhé zprava, černé, nejvíc smějící se, jsem já :)
 Druhé kolo jsem se kousla ještě víc a zaběhla o něco rychleji než to první. Sil bylo celkem dost, takže jsem si závod nesmírně užívala. Cílem jsem proběhla za 52:20 a na garminu je z toho krásná mapička.

Pak jsem dělala ty rozhovory a čekala na vyhlášení výsledků a když jsem se zase potkala s holkama, tak mi hlásily, že Hanka skončila čtvrtá. V hlavní kategorii. Naprosto parádní výkon, gratuluji Hance a z legrace říkám, že se jdu podívat na výsledky, třeba jsem taky čtvrtá :) A ono to tak vážně bylo!!!! Sice ne v hlavní, ale své - ženy B - kategorii, ale to nic nemění na tom, jakou jsem z toho měla radost :) Kterou samozřejmě u čtvrtého místa záhy vystřídá naštvání, ale to už tak bývá :) Nebo alespoň loni jsem si těch čtyřek užila :)
Co dodat? Dobře zorganizovaný krásný závod, v zajímavém prostředí, který jestli se příští rok zase uskuteční, má určitě šanci hodně zvýšit počet startujících ... i když letošní bezmála tisícovka, je na první ročník slušné číslo.

Tady fotky ze závodu, které nafotil Robin a myslím, že se mu povedly. 

sobota 29. března 2014

Aprílový maraton

Název závodu vskutku aprílový. Žádných 42,195 nýbrž 6,3 km. V pořadí můj třetí krátký závod v tomto měsíci.  Začíná to být rutina ;) - dvacku na lístek, 40 na startovné, telefon, dva klíče a hurá na závod. Tentokrát jde se mnou i David. Je to jeho premiéra - nejkratší závod v životě. Taky se na něj důkladně připravil. Večer 6 pivek a Tullamorka na zapití výhry brněnské Komety. Ráno zdržuje, v naději, že nestihneme vlak. Ale to se panáček plete :) Na vlak jsme doklusali včas. Cestou poslouchám něco o tom, jaký to bude trapas, až se na tak krátkém závodě pozvrací :)

U registrace se potkáváme s holkama z Báječných žen v běhu a když se David registruje, dřív než stihne nahlásit oddíl, diktujeme pořadateli "Báječná menšina" ... a on to tam skutečně napíše :)


Na startu se vůbec necítím, že bych měla dnes běžet rychle. Tento pocit mě drží celý závod, kromě seběhů z kopce :) Je jich tu celkem dost, na tak krátké trase. Z těch tří závodů se mi ale dnes běží nejlíp. Kupodivu doma z Garmina zjišťuji, že i nejrychleji. 5:07 na kilák v terénu, je na mě slušný výkon. Mám z toho radost.

ďábelsky vysmátá :)
V cíli jdu pokecat s Kamilem, který doběhl celkově jako druhý a když se dozví, že zpátky domů do Brna s Davidem běžíme, chce se přidat. Upozorňuji ho, že ale běžíme pomalu, nicméně mě ujišťuje, že se stejně potřebuje vyklusat. Potíž je v tom, že Kamil klusá tempem 4:30/km. Tajně si přeju, aby místo čajů, které vyhrál, dostal do batůžku nálož cihel :)
Po vyhlášení vítězů vybíháme. Je to do kopce a tak takticky kladu otevřené otázky, abych nemusela moc mluvit. Protijdoucím se musí naskytovat moc pěkný obrázek. Jeden lehkonohý běžec a vedle něj dva rudí soptíci. Naštěstí do Brna je to pak pořád mírně z kopce a tak se nakonec dostáváme pěkně do tempa a podle průměrné rychlosti 5:18/km na necelých 11 km se tak pro mě tento pozávodní výklus stává dnešním druhým závodem. Holt není nad kvalitní trénink :)

sobota 15. března 2014

Malá premiéra

Několik let úspěšně ignoruji Brněnský Běžecký Pohár. Pětka je pro mě zkrátka sprint a na ty já nejsem :) Když se ale rychlá pětka doplní pomalou desítkou zpátky domů, může z toho být téměř intervalový trénink :)  A takto jsem si zdůvodnila svůj první start v rámci BBP. Důvod navíc byl pak sběr závodních kilometrů do Běžseriálu. Dokonce jsem se tak rozšoupla, že jsem si rovnou nechala vystavit registrační kartu, abych si ušetřila frontu při registraci na dalších závodech.

... škoda, že jsem začala až předposledním závodem :)

Profil tratě sliboval hned zkraje slušný kopeček. V jakési postartovní euforii mi to ani nepřišlo a tak jsem jeho strmost docenila, až když jsem ho běžela dolů do cíle :) Nicméně pěkné stoupáníčko to bylo, páč jsem asi po dvou kilometrech začala těžce lapat po dechu. Nějak mě píchalo pod žebrem a tak jsem doufala, že toto už určitě bude ten nejvyšší vrchol tratě. Každý seběh mě ale následně vyvedl z omylu. Bylo to jak na houpačce, která ještě navíc zatáčí. Asi na čtvrtém kilometru jsem začala litovat, že jsem si nechala vystavit tu registrační kartu. Naštěstí pak už to šlo docela z kopce.

... děkuji neznámému fotografovi

Uřícená jsem prolétla cílem a stihla prohodit pár prních slov s kámoškou, než jsem si uvědomila, že bych si mohla vypnout hodinky :) Záznam z Garmina zde.

na to, že to nebyla rovinka ... docela spokojenost :)

V cíli jsem pak do sebe nasoukala Tatranku, zalila to jakýmsi žlutým sladidlem a za počínajícího deště jsme se s Martinou rozběhly zpět domů. Jak my si libovaly, když nebylo kam chvátat :) A nevadil nám ani déšť, který místy přecházel ve slušný liják.

"odměna" v cíli :)

Nejsem žádný velký šetřílek, nicméně z principu mě těší, že to byl opět krásně nízkorozpočtový závod :) Cestou tam jsem se svezla zdarma, jako "víkendový bonus" k Martinině roční šalinkartě, zpět jsem běžela a startovné 60Kč včetně karty, obsahovalo i tu Tatranku a žlutou limču :)

sobota 1. března 2014

Malá cena Zlobice

Závod je to krátký a tak jsem se možná víc těšila na běh z Kuřimi zpátky domů, než na 7,2 km s číslem na hrudi. Ale popořádku ...

Tři Orlice

Když jsem se přihlásila s holkama do Běžseriálu, začala jsem hledat, kde bych mohla v okolí Brna první březnový víkend nasbírat bodíky za závodní kilometry a "vzala na milost" tento závod Kuřimské běžecké ligy. Z Brna je to "přes kopec". Vzala jsem si jen klíče, telefon, cukrovou tabletu, kapesník, 40 kaček na startovné, dvacku na jízdenku a vyběhla na vlak. U Orlovny v Kuřimi jsme už měly sraz s holkama z týmu, ale taky jsem tam potkala pár dalších kamarádů, což vždycky potěší.
Start závodu začal tak, jak jsem předpokládala. Rychle. Navíc začátek byl dlouho po rovině a had z běžců se brzy roztáhl a mizel v dáli. Omotával se kolem kopečku a za chvíli už bylo vidět barevná trička na jeho vrcholu. Stoupání bylo prudké, ale ne nijak dlouhé. Zato rovina zpátky do cíle, se mi zdála nekonečná.

cíl jsou ty domečky vpravo
Rovina, co nenechá člověka vydechnout a tlačí tempo nahoru. Celou dobu jsem se těšila, až si poběžím domů a nebudu muset tolik spěchat :) V cíli jsem byla za 38:29, čímž jsem si utvořila traťový rekord :) Zápisek z Garminu zde. A první bodíky pro tým máme s holkama v kapse :)
Snědla jsem dvě Horalky od pořadatelů (mimo jiné - v Orlovně bylo skvělé zázemí a milí pořadatelé) a ještě jsme počkaly na vyhlášení, abychom udělaly zvukovou kulisu kamarádce Hance, která v ženách vyhrála :)

gratulace Hance!
A hurá domů! No ... moje nohy byly rozhodně méně nadšené, než moje hlava. Ztuhlé svaly se ne a ne rozběhnout. Nějak jsem přecupitala město a ta paráda, na kterou jsem se těšila, začala až na polích.

z Kuřimi do Lelekovic

Závod se mi líbil, ale není nad to, jen tak si běžet a nemuset se nikam hnát. Pole už bylo oschlé, vykukovalo sluníčko a docela mě mrzelo, že je to do Brna opravdu jen kousek.

mokrohorské rybníčky
Když přičtu ranní běh na vlak, tak to byl dnes takový trojfázový půlmaraton. A všechna tato legrace stála jen 40 Kč za startovné (ve vlaku nepřišla průvodčí, tak jsem ušetřila i tu dvacku za jízdenku). Ať mi nikdo neříká, že na zábavu nemá peníze :)