Co příští rok?

Ježíšek se nejspíš domnívá, že oblečků a botek mám už dost, teorii zvládám dobře a tak se mi výběrem dárku pokusil naznačit, že teď jsou na řadě nějaké ty výkony. Kniha maratonů .... tak že bych se příští rok bavila maratonskou turistikou?

Dlouhé horské závody miluju, ale bohužel mé srdce je jiného názoru a tak je to vždy souboj s tepovkou a tím, co smím a co už ne. A protože se moc krotit neumím, je to pak nejvíce souboj s vlastním svědomím. Otevírám knihu ... co se týká Evropy, kromě Jungfrau, jsou tu hlavně města ... Berlín, Kodaň, Benátky, Řím ... nezní mi to špatně :) A jde se vybírat. Plánování sezony mě sice baví, ale bohužel to nedělám moc dobře. Vždy si s nadšením zapisuji závody tak, abych je měla rovnoměrně rozložené během celé sezony, přitom podle Garmina je už několikátý rok evidentní, že plánovat náročný závod třeba na letní prázdniny, je v mém případě blbost (viz letošní YES!enický maraton). Stačí se podívat na naběhané kilometry po měsících.

Když už jsem u těch naběhaných kilometrů ... součet bezmála 1400 km za letošek není nic moc, 3 závody za rok, to je katastrofa, ale z počtu aktivit mám radost. Pracující máma 205x vytáhla paty z baráku, aby udělala něco pro své tělo a tím i duši. Toho se budu v příštím roce chtít držet. Na počtu odběhnutých maratonů vlastně nezáleží. Hlavní je, že vůbec MOHU vyběhnout ... a že CHCI vyběhnout co nejčastěji.

Báječné běžkařské soustředěníčko

Jsem ostuda. Dlouho jsem sem nic nenapsala. Což ale neznamená, že jsem neběhala :) Jsou v životě období, kdy se svět smrskne do pár základních činností ... v případě mého podzimu práce, rodina, práce, rodina, běh. Nezbyl čas psát blog a taky jsem momentálně úplně mimo ostatního dění. A tak to byla moje běžecká kamarádka Monika, která mě upozornila na běžkařské soustředění, které organizuje skupina Báječných žen v běhu.

Brňandy - jak nám říkaly Pražačky :)

 Jizerky jsou z Brna daleko, ale ještě jsem tam nebyla. Loni jsem taky běžky trochu flákala a navíc jsem zatoužila vidět se se spřízněnými dušičkami a tak bylo rozhodnuto. Do Bedřichova jsme z Brna nakonec jely 4 a od začátku jsme byly bezva partička :) Setkání s ostatníma holkama na Lesní chatě bylo moc prima a hned v pátek večer nás čekala přednáška o mazání. Já jsem loni koupila šupinatý lyže, takže se mě mazání moc netýkalo a byla jsem ráda, že jsem ušetřena této alchymie :) Ovšem tak jak holky, když viděly klistr prohlásily, že do toho teda nejdou, tak ráno na něj ve ski centru stála fronta. Při proslovu našeho instruktora, kterého jsme si objednaly, pak většina šoupala nožičkama, aby se jim pod patou nelepily boule sněhu. Já jsem mohla v klidu stát. To je ale asi tak poslední chvála na mé lyže. Stála jsem totiž pak už po zbytek soustředění. Sice jsem nebyla upatlaná od vosků, ale každý pohyb vpřed stál spoustu úsilí v podobě překonání odporu šupin. Lyže sice do kopce nepodkluzovaly, na druhou stanu mi nedovolily užít si jízdu z kopce a po rovině to byla pěkná dřina. Zato jsem vynikala v hlučnosti. Nevím, zda jste někdy slyšely, jak šupiny při jízdě "šustí", ale moje jízda byla nepřeslechnutelná. Podle instruktora byly moje lyže dobré tak leda na plašení medvědů.  Taky mě z toho randálu po pár hodinách bolela hlava. Tatam byla tichost lesa ... Ale abych nepovídala jen o svých lyžích ... Dopolední výcvik mi trochu připomínal blbnutí na lyžáku v 7. třídě. Jízda po jedné lyži z kopce, jízda bez hůlek a na závěr za trest soupaž do kopce. Sladkou odměnou byl pak oběd v Prezidentské chatě.
Odpoledne jsme pak ještě objeli okruh okolo přehrady a zpátky v Bedřichově mi Garmin ukazoval bez pár metrů 30km. Na to, abych ještě vykroužila těch posledních pár metrů, jako to dělávám při běhu, už jsem neměla morál. Ale byla to nádherná projížďka a ačkoliv jsem si myslela, že jsem unavená tak akorát, po večeři jsem totálně vytuhla a ani se nezúčastnila chystaného retro večírku :(

V neděli než jsme se dostali z chalupy (musím psát měkké "i" protože s námi byl celé soustředění král Miroslav, který na nás dohlížel) bylo 10 hodin a tak když jsme se rozdělovali do skupin, daly jsme my z Brna přednost kratšímu okruhu, abychom stihly za světla odjet. Nakonec nás na okruh vyjelo sedm a byl to krásný a pohodový výlet. Moc jsme si to užívaly a 17 km uteklo jako nic. Sluníčko sice nevysvitlo, ale počasí nám vyšlo pěkně a my se ve tři odpoledne, už převlečené a po obědě, vydaly na dlouhou cestu domů.

Byla to výborná akce a jsem strašně ráda, že jsem na ni jela, protože bych se jednak nesetkala s tolika báječnými ženami a druhak bych se do těchto končin nedostala. Na víkendové běžkování je to z Brna daleko, na sjezdovky to tu není a v létě bych zase nepoznala  místní běžkařskou atmosféru. Chtěla bych moc poděkovat všem, kdo se zapojili do organizace a doufám, že se s mnohými Bájenkami (a Mirkem) někde po republice zase potkáme.

Jak jsem běžela v protisměru

Aneb když vám okolo domu běží závod, který nemůžete běžet. A ještě k tomu závod mého srdce! Dlouhý a kopcovitý. V krásné přírodě. Brněnský masakr. Jenže právě to srdce mi tentokrát nedovolilo závodit. A tak jsem si to pojala po svém. Ráno jsem se vydala na start doprovodit muže a pozdravit se s kamarády. Za chvíli jsem začala být na měkko, tak jsem se raději odebrala kousek za start, vyfotit pár snímečků.

Závod rozbíhal rychlým tempem Kamil a na všechny čekalo výživných 61km. Na mě čekalo kotě, se kterým jsem musela na veterinu, nemocná dcera, nákup, vaření ... z kuchyně jsem viděla přímo na trasu závodu a tak mi neustále ujíždělo oko směrem do Zamilce a vyhlíželo první závodníky. Někdy kolem půl jedné to začalo. Jeden, druhý a další ... nešlo to vydržet. Neměla jsem stání. Musela jsem se převlíct do běžeckého a napadlo mě, že bych mohla běžet naproti kamarádům a trochu je povzbudit na závěrečných kilometrech.

Pepa se zraněným Ondrou

Jestli to byl dobrý nápad, nevím, protože vnímána jsem byla všelijak. Z hlášek, které si pamatuji:
- "Ty vole, tady už se někdo vyklusává" (to mi došlo až později, že jsem nezaslouženě za hrdinku)
- "Běžíš obráceně" (ta se vyskytovala nejčastěji)
- "Běžím špatně?" (těch vyděšených tváří mi bylo vážně líto)
- "Hele baba běží už druhý kolo" (téhle jsem se ještě dlouho smála... byla pronesena mezi dvěma cyklisty ... ti na sebe obvykle křičí v domnění, že mluví "normálně")
- "Běžím tudy dobře?" (před sebou oranžové šipky jak blázen, ale jistota je jistota)
- "Jsi anděl!" (poté, co jsem zachránila jednu dvojici od bloudění)
A nejlepší mi přišly od kamarádů v cíli, smskou nebo na mail: "Díky, bez tebe bych ten čas nedal", "Díky za podporu, bodlo mi to."
Omlouvám se tedy všem, které jsem svým protiběhem mystifikovala, ale těch pozitivních komentářů bylo přece jen víc :) Smekám všem, kteří závod dokončili a těším se, že příště mi to třeba vyjde.

Do jaké patříš skupiny?

Jak se tak všude kolem mě zakládají především na sociálních sítích různé skupiny běžců, přátel běhu, ženských v běhu, maratonců a ultramaratonců, běžeckých bloggerů ... už pomalu přestávám mít přehled, kam vlastně patřím. Kam vlastně jen kvůli tomu rychlejšímu kmitání nožičkama, můžu vůbec patřit. Až mě to začalo docela otravovat. Přemíra informací, cizích zážitků a emocí, nespočet probíhajících závodů a komentářů k nim, článků plných utrpení a překonávání sama sebe ... je "přeběháno" a nějak mě to najednou přestalo bavit všechno číst. Když nám pak v práci přistála výzva k připojení se do celosvětového programu Live Healthy, který probíhá každý rok na podzim, moc se mi do toho nechtělo. Jenže to už jsem začala dostávat dotazy, jestli zase něco zorganizujeme, jestli budeme běhat ... Nakonec jsme dali se dvěma kolegy dohromady tříměsíční program Run Your Part 2013 a toto je výsledek:

A to bychom nebyli IT firma, kdybychom neměli nějakou sofistikovanou soutěž ;-) Letos pracujeme s koeficienty :) Za každý trénink máme body a těch je tím víc, čím větší je skupina běžců - zase skupina! :))) To znamená, že nevyhrává ten, kdo naběhá více hodin nebo kilometrů, ale kdo si k sobě sežene co nejvíce parťáků. Prostě sociální síť v praxi :) Máme různé typy tréninků a s nimi spojených skupin běžců - dlouhé pomalé výběhy, úseky, kopečky, krátké pomalé pro začátečníky, dlouhé rychlé ... Já jsem v dlouhých pomalých :) A co vy? Taky patříte do nějaké skupiny?

YES!enický maraton

Aneb jak mě běhání právem profackovalo. Když jsem stála na startu Jesenického maratonu, v nohách za srpen naběháno 27km po rovině, ani jsem vlastně nic jiného nečekala, než že to zvládnu, ale bude to bolet. Hlavně ať to zvládnu v limitu - byla moje mantra. Limit byl poněkud přísný a vylučoval účast turistů, jak tomu bývá na některých horských ultra. Startovala jsem tedy na chvostu a tam taky do konce závodu zůstala.

Drzá nebo pitomá? :)

Výšlap z Ramzové na Šerák by dal zabrat, i kdybych měla sebevíc natrénováno. Když jsem konečně na Šeráku přešla do běhu, klepaly se mi nožičky a bylo jasný, že seběhy budou o hubu :) Ta první  přišla poměrně brzy, už někde v první čtvrtině tratě. To když se otevřel výhled a já se kochala ... Odneslo to rozseknutý koleno. Dost krvácelo, chvíli jsem to za běhu utírala, ale to byla moc velká zdržovačka, tak jsem nechala krev téct, aspoň se vyplavily nečistoty :)

Výhled, který mi otevřel koleno :)

Další komplikace přišla na dřevěných povalových chodnících. Nejde je oběhnout, ale přeběh přes ně, mi způsoboval křeče v chodidlech. Co chvíli se mi zkroutily prsty, nebo sval pod klenbou, div že jsem nespadla. Vylovila jsem nějaké tablety, ale asi už bylo pozdě, protože každý chodník to bylo stejné - na konci stála fronta turistů, čekajících až dokončím svoje útrpné představení alá Žofré.
Na Švýcárně jsem doběhla Janu, která měla už taky dnes s pádem zkušenost, což bylo vidět na její pravé lícní kosti.
Jestli něco nemám v Jeseníkách ráda, tak je to monstrum Praděd. Tentokrát mě ale kupodivu trochu nakopl, protože to bylo místo, kde jedni vybíhali nahoru a druzí už sbíhali dolů a mávali si a povzbuzovali se a to leckomu hned ulehčí úděl :)
Zdolání Pradědu - nejvyššího bodu - byl zlom, alespoň u mě v hlavě. Teď už to výš nepůjde. Ani nevím jak, ale stojím na Vysoké holi a opět se kochám, tentokrát jsem se na to ale zastavila.

tak .. a teď už to bude "jen" z kopce

Teď už to bude jen z kopce a já možná doženu ztráty. Ale chyba lávky. Jen co jsem se trochu rozběhla, jako by mi někdo bodl nůž pod pravé žebro. Musela jsem přejít do chůze, aby to přešlo. Rozběhnu se a zase. Zkouším rozdýchávat, všelijak se kroutím, ale nic. Indiánským během se tedy sunu přes nekonečné pláně až ke Ztraceným skálám. Tady už ztrácím veškeré ovládání svého těla. Nějak se posouvám dolů po kamenech, nohy totálně vyčerpané. Už ani nevím, co bolelo víc, jestli nohy, kyčle, plosky, břicho .. je mi to jedno, už to chci mít za sebou. Kousek před cílem mě předbíhá Jana, která sice 3x spadla, ale běží kolem mě jako laňka kolem slona, jako kdyby zrovna vyběhla. Kde se to v ní bere :) No ... nakonec jsem se i já, se svými bolístkami, dobelhala do cíle. Ten závěrečný potlesk diváků, jsem si ale vůbec nezasloužila.

zleva: rozbité koleno; olejový zábal na namožená stehna; něco špína, něco černota, která ještě dlouho bude zdobit mé nehtíky

Co dodat? Jen to, že si tento zážitek zasloužím. K maratonu se má vzhlížet, ne jej absolvovat sprostě, tedy bez přípravy.

Prázdniny

Prázdniny ... i když od příštího roku bude číslo mého věku začínat čtyřkou, stále pro mě má slovo "prázdniny" ten kouzelný zvuk, jako mělo v dětství. Nikdy jsem nepřestala mít prázdniny. Ne, nejsem učitelka, ani divadelní herečka .... na moji školní docházku plynule navázalo mateřství a tak pro mě tyto dva měsíce zůstávají jiné, než zbytek roku. Voní lesem, voní mořem, pískem, sluníčkem a hlavně voní pohodou. Přepínám do jiného módu. Není potřeba kontrolovat úkoly, převážet ze školy na trénink, chystat svačiny. Najednou mám i v týdnu víc času. Člověk by řekl ... tak to bude spousta naběhaných kilometrů. Ale opak je pravdou. Nechce se mi nic měřit, nic zapisovat a už vůbec si dávat nějaké cíle. Můj cíl je teď být s rodinou, vidět se se všemi kamarády, na které jinak nemám čas, opíkat buřty, lézt po horách, plavat v rybníce. Vím, že si v zimě nad sloupečkem "naběháno" opět postesknu, že to byla zase v létě okurková sezona ... a že až nebudu na konci srpna na závodech moct popadnou dech, budu si nadávat, že jsem přece jen té přípravě víc nedala a že se budu dokonce těšit, až ty prázdniny skončí a vrátí se nám do života nějaká ta pravidelnost ... Ale teď jsou PRÁZDNINY a já doufám, že pro mě ještě dlouho neskončí.

MUM - 1. etapa, Lomnická

Zdolat celý MUM je velké lákadlo. 7 dní, 7 maratonů. Navíc v mém blízkém okolí. Tento rok jsem si vybrala jednu etapu, abych trošku toho MUMu okusila a nechala se zlákat. Hned cestou do Lomnice jsem se seznámila s Martinem. No neseznamte se ... v prázdném autobusu sedí pouze 2 lidé, v krosových teniskách, se sportovní taškou a když je autobus vyplivne v Lomnici na náměstí, tak se začnou zmateně rozhlížet :)
Registrace, převlíct a na radnici. Dlouho se rozhoduji, jestli si vzít s sebou vodu, když občerstvovačka je na každém 6. kilometru, ale nakonec připínám pásek s lahvičkami. Na startu se potkávám s Kamilem, který bude stíhat Dana (Orálka - kdyby někdo nevěděl) a s Pepou, který bude taky stíhat Dana :)

MUM jako maminka - prohlásila dcera začínající s angličtinou :)))

Výstřel a jde se na to. Tedy běží. Za Lomnicí do kopce všichni běží, já jdu. Přece se nezničím na prvním kopci. Když už jdu hodně dlouho, ohlédnu se a s hrůzou zjišťuji, že jsem poslední. Tedy, je za mnou ještě početná skupina zahraničních účastníků s batůžky, to mě ale nijak neuklidňuje. Však já to brzy doženu, říkám si, ale chyba lávky ....

Na prvním kopci se otevírá krásné panorama a já fotím a kochám se a najednou nevím, kam vlastně běžím. Prostě běžím dolů. V dálce nějaký běžec zastavuje a jde zpět. Asi běžíme špatně. Naštěstí nás dobíhá Švýcar a říká, že "ok ok", že tu trať zná. Ještě že tak. Být poslední a ještě se vracet, to by mi moc nepřidalo.

kochací pasáž

Začínám si zvykat, že běžím sama a že musím taky sledovat trasu. To je pro mě novinka, protože většinou závody v terénu běhám s Davidem. On sleduje trasu, já fotím a mluvím :) Najednou za sebou slyším "kolik máš na hodinkách?" a on to Kamil. To se mi nestává, aby mě favorité předbíhali až na devátém kilometru :) ... A za chvíli ho vidím zase. Běží proti mě a prý běžíme špatně. Ach jo. Koukám do mapy, teď cítím zodpovědnost, protože jestli běžel podle mě a špatně, tak toho Dana nedožene :) Naštěstí za chvíli vidíme Dana a další dva, co se mu lepí na paty, křižovat naši cestu. A tak jsem na desátém potkala Dana Orálka... To je dobrý :) Smutný je, že je to na dalších 20 kilometrů poslední závodník, kterého jsem viděla. Dalších 20 kilometrů! běžím sama.

další kochací pasáž

Na jednu stranu to byla nádhera. Kontrolovala jsem značení a věděla, že běžím dobře, kochala se přírodou kolem, hladila obilí při seběhu lánem, nestydatě funěla do kopce, nejednou jsem si nahlas řekla "to je nádhera" ... na druhou stranu tu něco nehrálo. Kde jsou všichni? Nikoho nedobíhám a nikdo nedobíhá mě. Ne, že by mi to nějak zvlášť vadilo, ale s přibývajícími kilometry mi to bylo čím dál divnější.

A pak jsem konečně na 30km potkala člověka. Člověka závodníka. A dalšího ... a ještě dalšího ... sil bylo dost, tak jsem na posledních kilometrech ještě pár lidí dotáhla. A když mi Pepa z cíle psal, že už je občerstven a jak to jde, že by mě odvezl na vlak, měla jsem to poslední 3 km do cíle. Naštěstí to Pepa vyhrál a musel stejně čekat na vyhlášení :D Tímto mu strašně moc gratuluji!!!

Vlevo Pepa, co to vyhrál :)

Pro mě to byl překvapivě čas 4:52 hodin a 4. místo v ženách. Garmin mi naměřil 1010 m převýšení a délku 42.3 km. O tepovce se zmiňovat nebudu, pan doktor by rozhodně radost neměl. Ale co už ... já si budu hlídat tepovku a nakonec skončím ubodána včelami, které se vyrojily na větev zrovna doprostřed cesty, kudy se běžel závod. To byl aspoň adrenalin! :))

Celkově to byl moc pěkný závod. Klobouk dolů všem, kteří zvládnou dokončit všech 7 etap. Možná se k tomu taky někdy protrénuju :) Moc bych chtěla.

domácí odměna :)

Běhání po Varšavě

Člověk je pár dní mimo pravidelnou dávku internetu a nestačí se divit, kolik nového se událo. Jedno se ale nezměnilo. Na běžeckých stránkách je rušno a všichni běhají :) Krásná jistota :)
Pracovní život mě zavál na služebku do Varšavy. Běžecká výbava mi zabrala pomalu půlku zavazadla. Hotel jsem si vybrala podle toho, jak daleko je to z něj do parku, tak snad se na pár chvil urvu. V neděli mě čeká maraton, což je dobře, protože mi bude stačit každý den jen krátký výklusek. Ovšem o co ulevím nohám, o to přitížím žaludku. Vždyť tady jsou to samé pirohy, knedlíky, holubce ...

.... a večer Margarita :)

Naštěstí si mi podařilo najít i chvilku na proběhnutí. Když jsem odpoledne zaběhla do jednoho z parků, překvapilo mě, jak byl krásně upravený a jak byl prázdný. Nikdo tu neběhal. Nepotkala jsem za hodinu ani jednoho běžce, naopak jsem si tam připadala za exota ... pocit, který mě u nás už dávno opustil.

Ačkoliv Varšava je dost placatá, tento park jsem si pro sebe nazvala "schodový". Dalo by se tu výborně potrénovat na run-up :)

Když hrozilo, že odpoledne běhat nestihnu, přivstala jsem si ráno. A to byla teprve paráda. Žádný provoz, jen  ... pozor ... spousta běžců! Tak takhle oni to tu dělají :) Běžela jsem si bulvárem a co chvíli si s někým mávla na pozdrav. A najednou jsem si připadala jako doma. Na chvíli mi vůbec nepřišlo, že běhám někde daleko od domova. Běžci jsou všude stejní, mluví stejnou řečí beze slov a přinášejí mi tu - v dnešním chaotickém světě - tolik potřebnou jistotu. Tam, kde se běhá, jsem doma, mezi svými. A může to být třeba na míle daleko od skutečného domova.

Týden v obrazech

Nástrahy grilovaček

Už je tomu tak, že jako transportní prostředek, zejména o víkendu, volím svoje nohy. Hřeje mě pocit jakéhosi využití mého běhání pro dobro rodiny ... vždyť kolik já nám ušetřím peněz za benzín! :)
Dnes jsme si zaběhli k rodičům na zahrádku. A na grilovačku. Venku byla sice prádelna, ale jinak léto jak vyšitý. Konečně! Když jsme dorazili na místo činu, už se na nás čekalo. A tak to šlo rychle jedno po druhým ... masíčko, klobásky, grilovaný sýr, strouhaná buchta, pivo alko i nealko ...

Za nějaké 4 hodiny jsme se začali sbírat k odchodu, respektive k odběhu. Nohy najednou oteklý jak konve, hrudní pás jsem si musela povolit, abych se mohla nadechnout, ale moc to stejně nepomohlo. Jedinej, kdo byl rychle nastartovanej, byl Garmin. Naštěstí cesta ze zahrady vede z kopce, ale o to víc se to v nás začalo natřásat. Draly se z nás zvuky, nehody interpretace a zápisu. Připadala jsem si jak stokilová koule. Lilo ze mě jak z vola. Garmin ukazoval tempo, za které bych se nemusela stydět ... ale do kopce :)
Zatímco dosud jsme se skrývali v lese, teď nás čekalo to nejhorší. Průběh civilizací. Z posledních sil jsem zatahovala nafouklé břicho, když jsme probíhali kolem přelidněné zastávky. Taky obsazené zahrádky restaurací mi daly zabrat. Korunu této epizodě nasadil soused z vedlejšího vchodu, který nás před polednem viděl vybíhat. Zrovna byl před domem i teď, když jsme dobíhali. Přestal nakládat věci do auta, spadlou bradu a nevěřícně na nás zíral. Nejspíš jsme vypadali, že jsme celou tu dobu někde běhali ... kdyby jen věděl ... :)
A z toho platí poučení - nedělat na svých výbězích čtyřhodinové zastávky na grilovačce, když chceme zpátky po svých :)

Horská výzva - Šumava

Roční absťák od závodů udělal své a tak jsem na Šumavu odjížděla děsně natěšená. Dá se říct, že mě tato nálada neopustila až do cíle. Když pominu maličkosti, ten den se zkrátka povedl. Ale popořádku ...
Na Zadov jsme přijeli tak, abychom se ještě stihli navečeřet. Slupli jsme grilované kuřátko, protože jinak zde prodávali ve stáncích buď jen párky a klobásy nebo klobásy a párky a to jsem věděla, že bych v sobě cítila ještě hodně dlouho. Pak na sebe naházet oblečení, čelovku, pásek s pitím, nějakou tu tyčinku, náhradní baterky, alu folii, mobil, tepák, Garminy, mapu ... docela dost věcí, i když to na první pohled vypadá, že nic nemám :)

23:30 - Start. Kousek s Davidem běžíme, ale hned jak se začíná stoupat, přecházíme do chůze. Jak jsem panu doktorovi slíbila, musím si hlídat tepovku. Žene se přes nás hromada lidí, ale spoustu jich nahoře zase předcházíme.
5 km - Tak krátce po startu a pole už je díky náročnému terénu roztrhané. Kameny, bláto, kořeny, tma a já jsem ve svém živlu. Takovéto cesty necesty miluju. Běžíme sami.
10 km - Neběželi jsme sami. Asi ten potok, který vedle nás hučel způsobil, že jsme neslyšeli žádné kroky ani hlasy. Teprve až jsme vyběhli z lesa na louku, tak jsem viděla, kolik čelovek je kousek za námi.
15 km - Cesta z vesnice vede přes louku. Nevidíme fáborky, ale utěšujeme se, že je nebylo kam umístit. Stoupáme k lesu a konečně je na cestě fáborek. Běžíme dolů podél lesa a najednou proti nám svítí čelovky. Něco tu nehraje. Buď jdeme špatně my nebo ty čelovky naproti. No byli jsme to my ... tak stoupáme zpátky ... ach jo.
20 km - Běžíme zase podél nějakého potoka mírně z kopce. Cesta krásně ubíhá, něco mluvím na Davida, ale neodpovídá. Otočím se a je mi jasné, že mu není dobře. Strašně z něj teče, podle mě se hrozně navlíkl, ale nechce to přiznat a svádí to na tempo, které jsem nasadila. Prý si určitě nehlídám tu tepovku ... což mu mile ráda vyvracím pohledem na Garminy. Začíná mu taky být špatně od žaludku. Pro jistotu si dává gel, aby mu pak bylo po zbytek závodu ještě hůř :)
25 km - Máme za sebou první občerstvovačku a před sebou pořádný kopec. Tempo rapidně kleslo. Mám sice spoustu energie, ale zrychlit nemůžu, to bychom to taky mohli brzy zabalit. Davča se trápí se žaludkem.
30 km - Kopec nemá konec a začíná svítat. Je to nádhera, nemůžu se vynadívat. Toto je na těch nočních závodech to nejúžasnější.

35 km - Davida donutil žaludek k biologické pauze. Stojím a čekám na něj. Pár dvojic nás předchází. Teď mě míjí dva chlapíci ve žlutém. Pozdravíme se a já si říkám, že toho jednoho odněkud znám. A za chvíli mi to došlo. Byl to určitě Honza12. Pak si uvědomuju, že znám z fotek i jeho parťáka ... Domlouvám se s Davidem, že na něj dole počkám a dobíhám kluky. Je to milé shledání, konečně člověk za slovy pozná i tvář :)
40 km - Na občerstvovačce jen dolévám lahvičky, beru do ruky kus koláče a běžíme dál. David stejně nemůže jíst. Běží se pěkně z ostra z kopce, vyslékáme bundy a pokračujeme dolů k Vydře. Je to nádherný úsek.

45 km - Mezi stromy začíná prostupovat sluníčko. Střídavě se kochám, fotím a dobíhám Davida.

50 km - Dobíhá nás Honza12 s Pavlem, kteří mezitím někde kufrovali. Za chvíli jim vidíme záda.

55 km - Nekonečná cesta podél splavného kanálu. Běžíme proti proudu, čili by to mělo být do kopce. Nevím proč, ale pořád mám pocit, že cesta vede z kopce. Nohy bohužel tento pocit nesdílí. A tak to řešíme indiánem.

60 km - Zase podél Vydry, tentokrát jen malý kousek a ještě proti proudu. Ale zlatá Vydra, která zůstala někde pod námi. Je horko a šplháme se na Kvildu.
65 km - Poslední občerstvovačka 10 km před cílem. David zjistil, že mu pomáhá čokoláda. Jen co do sebe dostal trochu energie, začíná zrychlovat.

70 km - Zjišťuji, že nemám mapu, kam se zapisují kontroly. Zapomněla jsem ji na poslední občerstvovačce. Zpátky se teda nevracím, ani kdyby mi u jména mělo svítit DNF. Snad se to nějak vyřeší. Teď už celou cestu běžíme.
75 km - Vbíháme na sjezdovku. Závěrečný sešup do cíle. Trochu jsme pomohli zlepšit čas dvojici kluků, co se před námi dali na úprk :) Chytáme se za ruce a probíháme cílem. Máme to za sebou a navíc před polednem, což byl takový náš minicíl :) A třešničkou na dortu je 4. místo v kategorii mix, což jsme vůbec nečekali. Je to hlavně díky Davidovi, který se dokázal překonat a většinu trasy běžel.

Po závodě jsme si dali ještě výšlap ke sprchám, které měly být za druhou zatáčkou, jen nám zapomněli sdělit, že od shora, takže jsme si vyšlápli tu závěrečnou sjezdovku ještě jednou :) Když jsme se vrátili, bylo už v cíli hodně lidí a celkově to tu vypadalo jak v nějakém táboře válečných veteránů :) Bylo celkem legrační pozorovat pohyb po schodech, které oddělovaly cíl od parkoviště :) Ale to už jsme nasedali do auta směr Brno.
Ještě bych chtěla organizátorům poděkovat za zařízení perfektního počasí. Taková jasná chvilka v těch propršených dnech.

Najdi 10 rozdílů :)

Venku prší, nějak se mi dnes nechtělo moknout, tak přišla na řadu domácí příprava. Trochu posilování a pak strečink. Ani si nepamatuji, kdy jsem naposledy takto cvičila. A nepamatuje si to evidentně ani mé tělo. Svaly se mi při námaze třesou a protahování, to je hotová tortura. Co se stalo? Stačí mrknout do kalendáře v Garminu a je to jasné. Zatímco v lednu a únoru hraje všemi barvami, duben a květen svítí pouze modře. Modrá = dobrá = běh :)

Někdy v lednu jsem psala, jak dělám od všeho trošku a podle toho taky vypadal naběhaný objem kilometrů. V březnu jsem tedy začala víc běhat a v dubnu a květnu byl běh mou JEDINOU sportovní aktivitou. Protože rozcvičování nestíhám (výmluva) a závěrečné protahování mě nebaví, není divu, že na obrázcích níže, vypadám jak po obrně. Rozhodla jsem se tady své obrázky zde vystavit ve víře, že mě toto veřejné přiznání donutí s mým stavem něco dělat :) Pro srovnání jsem při stejných cvicích nafotila i dceru, abych se (jejími slovy) ještě více ztrapnila :)))  Některé snímky vypadají, že je to začátek cviku, ale nenechte se mýlit, je to jeho koncová fáze. Dál už to prostě nejde :)

 

Ne, toto není žádost o příspěvek na rehabilitační péči pro postiženého člověka ... toto je veřejný slib sama sobě. Netuším, za jak dlouho je možné povolit zkrácené šlachy, ale já se vrátím  a se mnou přijde ... změna :)

ps: Prosím pište mi škaredé komentáře, ať to má ten správný motivační efekt!
Děkuji.